5. prosince bývá ve znamení očekávání, radosti a rozzářených dětských očí, ale také bázně, strachu a nejistotoy.
Kdo je vlastně Mikuláš?
Svatý Mikuláš skutečně žil. Byl to biskup působící v tureckém městě Myře, patron dětí, dívek na vdávání, obchodníků, ochránce zajatců, námořníků, ale také žebráků a zlodějů. Byl to dobrodinec, který vykupoval děti zadlužených rodičů, kteří své dluhy nemohli splácet, a tak se museli zříci i toho nejcennějšího v životě svých vlastních ratolestí. Váček s patřičným obnosem nechával za oknem, či ve střevících.
A právě odtud pramení zvyk nadělovat v holinách, či punčochách.
Další pověst praví, že komíny na střechách poslouchal dětský pláč, a tam, kde slyšel naříkat dítě, vhodil komínem měšec.
Legendu o svatém Mikuláši stačilo pár staletí tříbit a vznikla tradice, kterou v současnosti věnujeme hlavně našim nejmenším.
A kde se vzal ten čert?
V dnešním světě komerce je důležité, abychom své děti přivedli zpět k původní charitativní myšlence tohoto svátku. Chceme jim připomenout, že by se měly po celý rok chovat příkladně, ukázněně, ohleduplně. A tak protipól laskavému Mikuláši se na scéně objevuje zlý čert. Pro naše nejmenší se tak návštěva Mikuláše s čertem a andělem stává vyobrazením dobra a zla. Hodný Mikuláš je přišel pochválit za všechny dobré skutky, anděl mu horlivě přikyvuje, ale ten čert! Nemáte-li v úmyslu své dítě stresovat a zkazit mu ten překrásný mikulášsko-čertovský den, je dobré mít několik zásad na paměti už při plánování nadílky. Zvláště o čertech si musíme s dětmi promluvit s časovým předstihem. Povídejme si s nimi, ukažme jim čerta na obrázku, vyprávějme pohádku, naučme se báseň:
Čertík
Já jsem čertík rohatý,
kožich mám až na paty.
Bydlím v pekle, peklíčku,
"máš tam teplo, čertíčku?"
Základní pravidlo zní: při mikulášské nadílce velí Mikuláš!